Lektvar 10% úspěšných ekovesnic aneb Jak zvýšit šanci na úspěch

Myšlenka založení ekovesnice a žití v souladu s přírodou mě doprovází již několik let. Přes zájem a studium permakultury a rodových statků jsem se postupně dopracoval k ekovesnicím, které mi jsou nejbližší, právě díky sociálnímu rozměru a vzájemné spolupráci, který jsem u prvních dvou oblastí postrádal. Proč jeale pouze kolem 10% začínajících ekovesnic úspěšných a drtivá většina končí neúspěchem? Dá se vypozorovat co odlišuje úspěšné od neúspěšných i v takovém komunitním celoživotním projektu jako je ekovesnice? Můžeme si vzít ponaučení a zvýšit tak naši šanci na úspěch? Pojďme se na to podívat. 

Jak to většinou začíná?

Formující se komunita složená z nadšenců pro ekovesnici doufá v komunitní harmonické soužití s přírodou, kde budou sdílet a žít svůj udržitelný způsob života. Jejich vize je často postavená na dokonalém systému ekovesnice, který zajišťuje pro jednotlivé členy přírodní bydlení, zdravou stravu bez chemie, uzavřený systém recyklace odpadů, energetickou a potravinovou soběstačnost, pracovní příležitosti, sociální a duchovní vyžití, a to vše přímo na místě v jejich ekovesnici. Doufají v udržitelný způsob života, který je mnohem srdečnější, upřímnější, pohodovější, cenově dostupnější s daleko větší mírou spolupráce a propojení mezi jednotlivými členy - přáteli - jejich velkou rodinou.

Kdo by v takové ekovesnici nechtěl žít? I vědecké výzkumy ukazují na daleko lepší zdravotní stav lidí, kteří žijí ve velké rodině, obklopeni svými přáteli, v blízkém propojení s ostatními, v dobře fungující komunitě přátel. Nejvýznamnějším faktorem na naše zdraví jsou právě naše mezilidské vztahy a jejich intenzita. A toto je obzvlášť důležité pro staré lidi, kteří v takové komunitě zůstávají daleko více zdravější, rychleji se zotavují z nemocí a žijí daleko déle něž jejich vrstevníci mimo komunitu.

I z ekonomického pohledu komunitní život v ekovesnici dává smysl. Malé, nezávislé, soběstačné komunity a společenství mají daleko větší šanci zvládnout ekonomické vrcholy a krize, kterými naše ekonomika a společnost pravidelně prochází než jednotlivci či rodiny.

Existuje snad lepší místo než záměrně založená komunita, ve které je vlastnictví pozemku, nářadí a strojů sdíleno, společně pěstováno zdravé jídlo bez chemie, členové společně vaří a jí, rozhodují se o věcech se zapojením všech a společně vytváří kulturu, která podporuje děti ve zdravém vývoji a rozvíjí každého člena osobnostně i duchovně?

Proč většina neuspěje?

Pravděpodobně 90% procent formujících se ekovesnic a komunitních iniciativ se nikdy nerealizují. Nemohou najít vhodný pozemek, nemají dostatek financí nebo často skončí v konfliktech mezi jednotlivými členy a někdy bohužel dost často i u soudních sporů. Někdy si jednotliví nadšenci vůbec nedokážou představit množství času, peněz a organizačních schopností, kterých je zapotřebí pro realizaci takto velkého projektu.

Jako příklad můžeme uvést jednu neuspěšnou komunitu, která na začátku 90. let 20. století měla velmi zdařilý začátek. Jeden pán Neználek koupil rozsáhlý pozemek s cílem vybudovat duchovní komunitu. Financoval ji z vlastních zdrojů a vytvořil kolem sebe skupinu přátel a podporovatelů, kteří chtěli být v této začínající komunitě. Během 18 měsíců se původní i další skupina postupně rozpadla a většina přátel a podporovatelů byla zklamaná a zahořklá. Pan Neználek měl postupně finanční problémy, potýkal se s problémy s budováním komunity na rozsáhlém pozemku a přátelství postupně přerostlo v nenávist a konflikty, které nedokázali vyřešit. Neználek nakonec po dvou letech snahy začal nenávidět myšlenku komunity a vůbec o ničem takovém nechtěl slyšet.

Co pan Neználek jako zakladatel nevěděl?

• Kolik financí bude zapotřebí k vybudování zázemí pro komunitu před tím, než bude moci formálně prodat jednotlivý podíl členům formující se komunity. Neexistovat žádný finanční plán, rozpočet ani rámcový finanční odhad k dokončení budov, zázemí, infrastruktury, cest...
• Kolik bude stát jeden členský podíl v komunitě a zda si tento podíl mohou všichni zájemci finančně dovolit. Neználek již v prvopočátku věděl, že někteří zájemci si nebudou moci členský podíl finančně dovolit a i přesto předpokládal, že se to samo nějak vyřeší.
• Nutnost mít vhodné formální dokumenty a finanční informace pro zajištění soukromých investorů. Neználek věřil, že vyprávěním své duchovní vize potenciálním investorům bude dostatečné a žádné dokumenty jako podnikatelský plán nebo rozpočet neměl připravené.
• Neználek nikdy neviděl sebe jako investora, přestože se svou vizí přinesl do komunity i finance, které použil na koupi a rozvoj pozemku. Jeho investorskou roli nevnímal ani on ani ostatní zájemci.
• Neználek také neřekl ostatním lidem, že bude chtít své peníze zpět, a to včetně zisku, který je spojen s rizikem, které podstupuje při koupi i rozvoji pozemku. Kdykoliv byli zmíněny finance a zisk mezi zájemci a Neználkem obě strany se cítili uraženi a pod nátlakem.
• Neználek měl také říci zájemcům hned na začátku, že jako jediný investor bude sám rozhodovat v oblasti rozvoje pozemku a výstavby. Opět můžeme zde diskutovat, zda jednotlivec by měl sám rozhodovat o svém finančním riziku ve vznikající komunitě či nikoliv. V každém případě toto téma vůbec nebylo diskutováno na začátku.
• Nutnost postupu pro přijetí jednotlivých členů do skupiny - formující komunity, aby bylo jasné, kdo je v ní a kdo nikoliv. S tím je také spojeno právo rozhodování zda bude rozhodovací pravomoc v nově formující skupině nebo pouze v rukách Neználka.
• Konsensuální rozhodování jako rozhodovací metoda byla špatná volba pro skupinu bez společné vize, s jedním investorem a vlastníkem a ostatními bez finančních rizik a nejasným rozdělením pravomocí mezi Neználkem a skupinou.

I v ostatních podobně neúspěšných komunitách se objevují podobné vzorce, které dříve či později vedou k tzv. strukturálnímu konfliktu. Tento strukturální konflikt vznikne většinou, pokud nejsou jednoznačně nastaveny postupy nebo procesy v nově vznikající organizační struktuře komunit. Je to taková časová bomba, která může vybouchnout po několika týdnech, měsících či dokonce letech a čím později je tento výbuch, tím větší katastrofu může způsobit. Tento strukturální konflikt přirozeně vede v osobní mezilidské konflikty a samotné věcné pochybení ještě více prohlubuje a vzdaluje od úspěšného řešení.

Jak zvýšit šanci na úspěch?

Zatímco osobní mezilidské konflikty jsou přirozené a očekávané (a správně nastaveným procesem s nimi můžeme pracovat - o tom bude jiný článek), strukturální konflikty je možné významně snížit správným nastavením postupů a procesů v samém počátku formující se komunity. Na samotném lektvaru je zapotřebí hned od začátku formující se komunity pracovat a postupně ho zlepšovat tak, aby plně odpovídal vyspělosti skupiny i stádiu vývoje, ve kterém se nachází. Samotný lektvar je shrnutím oblastí, které jsou klíčové pro jakoukoliv komunitní skupinu ať už se jedná o komunitní ekovesnici, neziskovou organizaci či místní iniciativu.

Lektvar 10% úspěšných ekovesnic

1. Vytvoření společné vize a základních dokumentů

Pravděpodobně nejvíce výbušným zdrojem strukturálního konfliktu je právě komunita, kde jednotliví členové mají rozdílné vize, představy, proč se vlastně scházejí. Je velmi důležité jasně stanovit cíl a vizi komunity a seznámit s ní jednotlivé členy hned na začátku tak, aby všichni byli na stejné vlně, věděli jaká je společná vize a cíl a věděli, že všichni členové s ní souzní. Tato společná vize by měla být dostatečně dobře prodiskutována, odsouhlasena a v písemné podobě tak, aby sloužila jako základní bod v možných výzvách a konfliktních situacích.

2. Výběr vhodného participativního rozhodovacího procesu pro konkrétní formující se komunitu

Pokud se skupina rozhodne pro např. konsensuální rozhodování, měla by se s ním velmi dobře seznámit a případně vyškolit. Komunikačně zdatní členové s největší pravděpodobností mohou svůj odpor či náklonnost dávat různými nátlakovými technikami najevo a strhnout věcnou diskusi v emoční souboje ve skupině, rozpoutat osobní konflikt v komunitě a zablokovat jakoukoliv diskusi a následné rozhodnutí. Samotné rozhodování je nejvíce přirozená ukázka síly a čím více je tato síla sdílena a do rozhodování jsou vtaženi všichni účastníci, tím menší je šance na vznik takového konfliktu. Samotný rozhodovací proces by měl být spravedlivý a s rovnocenným rozdělením hlasů mezi členy. Každý člen by měl mít svůj hlas v rozhodování, vědět jak ho uplatnit a jak vyjádřit svůj názor, velmi dobře znát rozhodovací proces, protože samotné rozhodnutí ovlivňuje jeho život v komunitě. Školení ve vybraném rozhodovacím procesu pro všechny členy je velmi vítanou investicí.

3. Vytvoření jednoznačných dohod - písemně

Lidé si pamatují věci rozdílně a zapomínají. Jakoukoliv dohodu od všeobecně známé až po výběr právní formy pro zakoupení pozemku či finančních příspěvků je absolutně nezbytné mít písemně. Tím je možné se vyvarovat nekonečným diskusím: "Na čem jsme se vlastně domluvili", "My si to pamatujeme a co říkáte vy, je špatně", protože vždy bude existovat písemná podoba dohody, ke které je možné se vrátit a osvěžit si ji.

4. Rozvoj dobrých komunikačních a skupinových dovedností

Prioritou by měla být jasná, upřímná komunikace a schopnost řešit konflikty. Diskuse o citlivých tématech při současném vnímání vzájemného propojení jsou ukázkou dobrých komunikačních schopností ve skupině. To také zahrnuje vzájemný respekt a přijmutí odpovědnosti za dodržování odsouhlasených dohod. Nastavení postupu pro řešení konfliktů společně s rozvojem komunikačních a skupinových dovedností hned v počátcích formování komunity je velmi důležitým krokem, který každá skupina ocení v pozdějších fázích při diskusi a řešení citlivých témat.

5. Emoční zralost jako kritérium pro výběr spoluzakladatelů a nových členů

Velmi častým zdrojem konfliktů je přijmutí osoby do komunity, která nesdílí stejnou vizi a hodnoty nebo není emočně vyspělá a uvědomělá. Taková osoba bývá velmi často rušivým elementem a svým chováním plynoucím z emočních zranění dokáže nadělit skupině mnoho promarněných hodin společného setkávání a vysát pozitivní naladění a energii z celé skupiny. Dobře navržený proces přijímání a začlenění nových lidí do skupiny a rozpoznávání jedinců, kteří nesouzní s hodnotami, vizí či způsoby dohodnutého chování, může ušetřit mnoho stresových situací a konfliktů v následujících měsících a letech.

6. Získání potřebných dovedností pro hlavu i srdce

Založení nové komunity je podobné jako založení nového podnikání a začátek manželství současně. Je potřeba mít stejné plánovací a finanční dovednosti jako při založení nového byznysu a současně mít důvěru, dobrou vůli a upřímnost jako při vstupu do manželství. A zakladatelé úspěšných komunit a ekovesnic to vědí a pracují na nich.

Jedná se především o následující dovednosti:

• jak provádět spravedlivé, participativní skupinové rozhodnutí,
• jak mluvit s ostatními upřímně ze svého srdce,
• jak čelit konfliktům, když nastanou, a konstruktivně je vyřešit,
• jak navrhnout a skupinově si odsouhlasit spravedlivé dohody,
• jak vytvořit rozpočet, časový harmonogram a strategický plán,
• jak vhodně vybrat právní formu pro vlastnictví půdy a nemovitostí, společného byznysu či vzdělávacích aktivit,
• jak proniknout do trhu nemovitostí, urbanistických a stavebních omezení ve vyhlédnuté lokalitě,
• jak zajistit úvěr s rozumnými podmínkami, pokud je potřeba,
• jakým způsobem zdravě a cenově dostupně nastavit a řídit interní komunitní finance,
• a také jak provést vhodné rozvržení pozemku a zajistit jeho rozvoj.

Výše uvedené dovednosti je velmi dobré provádět s vědomím skupinového propojení a sdíleného dobrodružství. Zakladatelé komunitních ekovesnic mají tendenci být specialisti na jednotlivé oblasti, ale ve skutečnosti je nutné, aby měli všeobecný přehled v těchto oblastech.

Pro jednoho se může lektvar 10% úspěšných ekovesnic zdát velmi moc. Dobrá zpráva tu však je. Ne všichni ve formující se komunitě musí mít všechny tyto výše uvedené dovednosti a znalosti. A to je i jeden z hlavních důvodů proč vytvořit skupinu - komunitu, která svými jednotlivci může zajistit potřebné dovednosti a znalosti, a tím zvýšit šanci na úspěch. Vždy tu také existuje možnost si na určitou oblast pozvat odborníka či specialistu, který může začínající komunitě pomoci.

Kolik bude ekovesnice stát?

Kolik to bude celkově stát a kolik to bude stát jednotlivého zakladatele či přijímaného člena? Odpověď můžeme pouze odhadnout, pokud vytvoříme finanční model a dosadíme do něj čísla. Každý takový model pracuje s určitými předpoklady, které ovlivňují výsledná čísla.

Předpoklady vycházejí z následujících otázek:

• V jaké lokalitě bude komunitní ekovesnice vytvořena? Na samotě, venkově? Poblíž menšího, většího města? Nebo jako součást města či hlavního města?
• Jaká je hodnota nemovitostí ve vybrané lokalitě?
• Je snaha maximálně rekonstruovat nebo vytvořit vše na zelené louce?
• Kolik členů bude komunitní ekovesnice mít?
• Bude v ekovesnici i společný komunitní byznys? Zemědělství? Chov zvířat? Stravování? Vzdělávání?
• Jak budou strukturovány interní komunitní finance k pokrytí měsíčních výdajů a splácení případného úvěru?
• Jaké stravování bude komunitní ekovesnice zajišťovat? Veganské, vegetariánské nebo i masité pokrmy?

Pokud se ukáže, že plánované výsledné hodnoty jsou příliš vysoké, je nutné provést revizi vstupních předpokladů a opět vše přepočítat.

Kolik to stálo komunity, které úspěšně vznikly začátkem 90. let 20. století?

Odpovědi se velmi liší a jsou významně ovlivněny odpověďmi na výše uvedené otázky a hlavně kupní cenou pozemků. Samotná nákupní cena vhodného pozemku se v té době u vybraných ekovesnic při 30 ha pohybovala od 3 mil. až po 30 mil. Kč (pozemky v Evropě a USA, v ČR není známo). Samotná výstavba na pozemku je opět velmi individuální záležitostí a závisí hodně na ambicích jednotlivých ekovesnic a jejich míře zapojení do činností. Dalším faktorem ovlivňujícím celkovou cenu je forma financování - vlastní zdroje, privátní půjčky či bankovní úvěry, kde je zapotřebí vzít v úvahu jak jistinu tak i celkové úroky a poplatky v průběhu splácení. Náklady na jednotlivé zakladatele a přijímané členy závisí na celkovém počtu členů komunitní ekovesnice.

Kolik času zabere založení ekovesnice?

Extrémně velké množství času je zapotřebí k rozjetí projektu takovéto velikosti. I když se formující komunita schází týdně a pracuje mezi těmito setkáními v dalších pracovních skupinách, kde získávají informace, obvolávají státní úředníky a zastupitele obcí, modelují finanční data, navrhují dohody a smlouvy atd. zabere jim to minimálně rok či dva nebo i více let.

Zakladatelé ekovesnice Dancing Rabit Ecovillage v USA, státě Missouri od první myšlenky a zorganizování první skupiny v roce 1993 začali hledat pozemek v roce 1995 a o rok později jej úspěšně koupili. Dalších 6 let intenzivně pracovali na zvýšení populace a v tom stále do dneška pokračují. Ekovesnice Eartheaven Ecovillage v USA, státě Severní Kalolína strávila 5 let od původní myšlenky až po koupi pozemku v roce 1995. Mariposa Grove, městská komunita v USA, státě Okland vznikla během dvou let a další 3 roky probíhaly renovace a intenzivní přijímaní nových členů.

Obecně se dá říci, že čím je skupina větší a/ nebo menší finanční možnosti, tím déle založení ekovesnice zabere. A opačně čím menší je zakládající skupinka a větší finanční možnosti jednotlivců, tím rychlejší je založení ekovesnice. Odpověď na tuto otázku je opravdu velmi individuální v každé ekovesnici. Samotné založení může zabrat od 1 roku až po několik let k úspěšnému nalezení a zakoupení pozemku a samotný rozvoj členské základny a interních komunitních financí ve skutečnosti nemá konce, je to jako rozvoj podnikání, kdy komunita není nikdy plně vytvořená, ale je zapotřebí na ní pořád neustále pracovat.

Kolik lidí je zapotřebí k založení ekovesnice?

Formování komunitní skupiny obvykle začíná jedním, dvěma nebo několika lidmi s touto myšlenkou, která se postupně rozrůstá. V čase se velikost skupiny zvětšuje i zmenšuje tak, jak lidé přicházejí, navštíví několik setkání a buď se začnou více zapojovat nebo ztratí zájem a odejdou. Důležitý je dlouhodobý vzrůstající trend a odhodlání jednotlivých členů realizovat tuto velkou vizi.

Velikost skupiny se obvykle významně zmenší v době, kdy je zapotřebí potvrdit a zaplatit podíly pro koupi konkrétního pozemku. U zakládajících komunitních ekovesnic v 90. letech 20 století pouze 10 - 20 % zájemců skutečně potvrdilo a zaplatilo své podíly a stali se živou součástí realizace ekovesnice na konkrétním zakoupeném pozemku. V absolutních číslech jsou obvykle úspěšné ekovesnice založeny od 5 do 15 opravdovými zájemci, kteří potvrdili a zaplatili své podíly, jsou však také úspěšné ekovesnice, které byli založeny 1 nebo dokonce i 30 lidmi.

A nejdůležitější věc nakonec

Lektvar 10% úspěšných ekovesnic, který obsahuje výše uvedené informace, dovednosti, finance, čas a lidi, by nebyl úplný pokud by ve formující komunitě nevzniklo pouto komunitního propojení - nejdůležitější esence lektvaru - pravý komunitní duch, který se postupně rodí ze společných zážitků jako jsou příprava jídla a společné stravování, pracovní oslavy, společné víkendové výlety nebo dlouhé, intimní diskuse. Umíchání a udržování takto úspěšného lektvaru je často velmi ohromující - co propagátor spolubydlení Zev Paiss nazývá - "nejdelší a nejdražší kurz osobního rozvoje, který kdy v životě absolvujeme".

Otázky k zamyšlení a uvědomění si souvislostí:

• Chtěl bych žít v ekovesnici a změnit svůj život od základu?
• Kde všude mohu namíchaný lektvar 10% úspěšných ekovesnic použít? Je to jenom v osobní nebo i v pracovní oblasti?
• Co vše mohu z lektvaru použít?
• Je mi myšlenka ekovesnic blízká? Jak moc s ní vnitřně souzním? Jak bych mohli přispět k její realizaci?
• Jsem ochoten otevřít se druhým a sdílet s nimi své pocity, hodnoty a nápady?

Dejte mi vědět, zda se Vám článek líbil a kde můžete uplatnit lektvar 10% úspěšných ekovesnic.
Těším se.:-)